chatrč

6. června 2007 v 11:57 | b. |  pohádky
chatrč
na motivy obrázku...
na vysokém útesu v chatrči nad hlubokou propastí žil poustevník.
nikdo nevěděl proč odešel od lidí. celé dny seděl a spílal osudu.
pod skálou v údolí byla salaš. pastýřka vyháněla každé ráno stádo ovcí do hor, hrála na píšťalu a tancovala. v dešti sedávala v jeskyni a zvuky píšťaly rozeznívaly prostory hudbou, že i kameny si o ní vyprávěly a těšily se na další déšť. pověst o hudbě v jeskyni zaslechly i skály, na kterých stála chatrč. skály si říkaly: "jakého to máme divného člověka, který si nezpívá, ani nám nehraje na píšťalu," a přemýšlely, jak mu pomoci.
skály mají dobrou dlouhodobou paměť, ale nemají nastavenou komunikaci podle rfc, a tak se vyptávaly kamenů v kopcích, a ty se ptaly stromů a ptáků a vody a vzduchu a slunce, až se dozvěděly příběh poustevníka.
kdysi dávno, když byl ještě malý chlapec, umřeli mu rodiče a zůstal jen se svými sourozenci, starším bratrem lojzou a sestřičkou zorou. žádné příbuzné neměli. lidé z vesnice se o ně starali. když poustevník dospěl, odešel z domu, našel si ženu, a po čase se jim narodil chlapec. pokaždé když večer přišel z práce domů, čistil svou pušku, až se leskla pýchou. chlapec ho pozoroval a chtěl být jako táta. jednou, když táta pušku odložil, proklouzl tajně do pokoje a vložil náboj, který kdysi našel. byl to šikovný chlapec. když ho rodiče zavolali k večeři, vyrazil z pokoje jako loupežník, kterým se v duchu stal a zavolal: " ruce vzhůru, nebo střelím". tatínek se zasmál a dal ruce nahoru, ale maminka měla plné ruce talířů, a tak řekla: "nech toho a jdi si umýt ruce". chlapec se ale nechtěl jen tak zase změnit v dítě a cvakl spouští. ozvala se rána, a máma se skácela k zemi tím jediným nábojem. život šel dál, a chlapec zapomněl na tragédii. jednou při hraní s otcem si chlapec poranil oko a oslepl. chlapce si vzala babička, a zlomený otec se vrátil do rodného domu. mezitím dospěla zora a našla si muže. ženich však těsně před svatbou umřel a zoře se za pár měsíců narodila holčička. byla celá usměvavá a sourozencům dělala radost. za zorou začal docházet urostlý myslivec. nosil dárky holčičce, hrál si s ní, učil jí schovávat se, a pomáhal sourozencům. jednou přijel posekat louku. když ho holčička uviděla přijíždět, vyběhla ven, protože si chtěla hrát na schovávanou, a ukryla se v trávě. sekačka se zamotala do sukýnek a tráva zčervenala. zora zešílela a poustevník uprchl do skal. v domě zůstal jen lojza. seděl na zápraží a pil pivo. nehledal si ženu, ani se netrápil osudem, nepřemýšlel. seděl a pil, až postupně vrostl do kamenného zápraží a na soklu z něho zbylo jen víčko od piva. než zemřela šílená zora, porodila dítě. dcera myslivce se stala pastýřkou a odešla se svým otcem na salaš. hrála tak krásně, že kamenné srdce skal obměkčilo osud a zlomilo klatbu, kterou na rod vyřkla kdysi jedna žena.
než skály stačily vymyslet, jak předat informaci poustevníkovi, umřel sebelítostí. zůstala po něm jen polorozpadlá chatrč na skále, kde hnízdili ptáci, a příběh, který si od těch dob pamatují.
…a přitom stačilo jen sejít kousek do údolí a uslyšet hudbu pastýřky a jeho srdce by se uzdravilo a osud naplnil. jen kdyby poustevník chtěl naslouchat, a měl v sobě víc naděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aleff aleff | Web | 3. července 2007 v 22:11 | Reagovat

něco podobného jsem již dlouho nečetl - skoro bych řekl, že to je možná nej-...... (lepší, ale asi existuje i více slov, jak vyjádřit něco tak silného) literární útvar na tvém webu.

p.s. po prvních řádcích mi to připomnělo knihu "poustevník ze lhasy" od tuesday lopsang rampy - je to hodně podobné čtení;

namátkou, co si vzpomínám .. mniši z tibetského kláštera se nechávali zazdít do jeskyně. v jeskyni byl obvykle pramínek vody, jinak jim do komory v zádveří (aby byla splněna podmínka, že po celou dobu své zkoušky neuvidí denní světlo) vždy vsunuli misku s ječmenem. takto mnich cca. 10 let meditoval v absolutní tmě a posouval se do různých rovin vědomí. po 10 letech začali do stropu jeskyně u zazděného vchodu vyvrtávat otvor, aby mnich přivykl dennímu světlu. toto trvalo asi měsíc. mnich pak vyšel ven z jeskyně duchovně očištěn a sestoupil do údolí, kde se nacházela osada. procházel se tržištěm, cítil, jak spolu lidé komunikují, jak se k sobě chovají a zpravidla se do několika dnů vrátil k jeskyni a projevil přání, aby jej zazdili do konce jeho života, aby se nemusel potkávat s životem tam dole v údolí a mohl dále meditovat ..

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama