Červen 2007

chatrč

6. června 2007 v 11:57 | b. |  pohádky
chatrč
na motivy obrázku...
na vysokém útesu v chatrči nad hlubokou propastí žil poustevník.
nikdo nevěděl proč odešel od lidí. celé dny seděl a spílal osudu.
pod skálou v údolí byla salaš. pastýřka vyháněla každé ráno stádo ovcí do hor, hrála na píšťalu a tancovala. v dešti sedávala v jeskyni a zvuky píšťaly rozeznívaly prostory hudbou, že i kameny si o ní vyprávěly a těšily se na další déšť. pověst o hudbě v jeskyni zaslechly i skály, na kterých stála chatrč. skály si říkaly: "jakého to máme divného člověka, který si nezpívá, ani nám nehraje na píšťalu," a přemýšlely, jak mu pomoci.
skály mají dobrou dlouhodobou paměť, ale nemají nastavenou komunikaci podle rfc, a tak se vyptávaly kamenů v kopcích, a ty se ptaly stromů a ptáků a vody a vzduchu a slunce, až se dozvěděly příběh poustevníka.
kdysi dávno, když byl ještě malý chlapec, umřeli mu rodiče a zůstal jen se svými sourozenci, starším bratrem lojzou a sestřičkou zorou. žádné příbuzné neměli. lidé z vesnice se o ně starali. když poustevník dospěl, odešel z domu, našel si ženu, a po čase se jim narodil chlapec. pokaždé když večer přišel z práce domů, čistil svou pušku, až se leskla pýchou. chlapec ho pozoroval a chtěl být jako táta. jednou, když táta pušku odložil, proklouzl tajně do pokoje a vložil náboj, který kdysi našel. byl to šikovný chlapec. když ho rodiče zavolali k večeři, vyrazil z pokoje jako loupežník, kterým se v duchu stal a zavolal: " ruce vzhůru, nebo střelím". tatínek se zasmál a dal ruce nahoru, ale maminka měla plné ruce talířů, a tak řekla: "nech toho a jdi si umýt ruce". chlapec se ale nechtěl jen tak zase změnit v dítě a cvakl spouští. ozvala se rána, a máma se skácela k zemi tím jediným nábojem. život šel dál, a chlapec zapomněl na tragédii. jednou při hraní s otcem si chlapec poranil oko a oslepl. chlapce si vzala babička, a zlomený otec se vrátil do rodného domu. mezitím dospěla zora a našla si muže. ženich však těsně před svatbou umřel a zoře se za pár měsíců narodila holčička. byla celá usměvavá a sourozencům dělala radost. za zorou začal docházet urostlý myslivec. nosil dárky holčičce, hrál si s ní, učil jí schovávat se, a pomáhal sourozencům. jednou přijel posekat louku. když ho holčička uviděla přijíždět, vyběhla ven, protože si chtěla hrát na schovávanou, a ukryla se v trávě. sekačka se zamotala do sukýnek a tráva zčervenala. zora zešílela a poustevník uprchl do skal. v domě zůstal jen lojza. seděl na zápraží a pil pivo. nehledal si ženu, ani se netrápil osudem, nepřemýšlel. seděl a pil, až postupně vrostl do kamenného zápraží a na soklu z něho zbylo jen víčko od piva. než zemřela šílená zora, porodila dítě. dcera myslivce se stala pastýřkou a odešla se svým otcem na salaš. hrála tak krásně, že kamenné srdce skal obměkčilo osud a zlomilo klatbu, kterou na rod vyřkla kdysi jedna žena.
než skály stačily vymyslet, jak předat informaci poustevníkovi, umřel sebelítostí. zůstala po něm jen polorozpadlá chatrč na skále, kde hnízdili ptáci, a příběh, který si od těch dob pamatují.
…a přitom stačilo jen sejít kousek do údolí a uslyšet hudbu pastýřky a jeho srdce by se uzdravilo a osud naplnil. jen kdyby poustevník chtěl naslouchat, a měl v sobě víc naděje.

mimo realitu?

2. června 2007 v 15:17 | b.
zeleného muže, trpaslíka i kámen kravinec, jsem potkala v domnění, že se pohybuji mimo realitu, proto mě potěšily knihy pana cílka. mám starobylou představa klanů, klanu, který přežívá všechny ideologie. klany už jsou, jen nečitelné, nenosíme klanové oblečení, tartany a jsme roztroušeni ve velkém území. dost možná záleží víc na myšlenkové příbuznosti než podle matriky. klanovým zřízením bych označila současnou demokracii a klany jsou politické strany. klanem jsou i různé spolky zednářů, g8, nadací, svazů, odborů,... blogové, internetové, myšlenkové příbuzenství lidi spojuje, ale osobní kontakt stejně chybí. psaná slova někdy maskují myšlenky viditelné v gestech a pohledech,
proto se konají klanová setkání.