<6> kdyby ...

20. dubna 2007 v 20:04 | b.
Anaj měla francouzskou kamarádku, Marie která pracovala jako marketingový zástupce Renaultu pro střední Evropu v Praze. Marie chtěla poznat Unhošť.
Potkala jsem dávného přítele a vyprávěla mu o svém pátrání. Řekl mi, že jeho prastrýc byl posledním velmistrem křížovníků v 50. letech. Pamatuji si na ušlechtilého pána, bratra velmistra, který působil křehce a důstojně i v ústavu. Proto jsem zůstala s mámou doma, abych ji ochránila před ústavem pro starce.
Měla jsem čas na čtení knížek, které léta doma ležely neotevřené, i na nový pohled na historii, o které nám ve škole neříkali. Čekaly jsme s mámou na smrt, které se sama bála. Bála se neznámého a modlila se. Nemohly jsme spolu mluvit, protože neslyšela, ale odmítala nosit naslouchátka. Byla uzavřená do sebe a měla zmatené vidění světa, kterému už nerozuměla. Usmívala se na mě i na návštěvy a se vším souhlasila. Zvedala telefon, když ji štěkot psa upozornil a vedla monology se sluchátkem. Odezírala známá a očekávaná slova z obličeje. Často vstávala v noci v domnění, že je ráno, když světlo pouličních lamp se zdálo být svítáním, a těšila se na jídlo. Několikrát upadla, ale odmítala nosit hůl. Posledním pádem si zlomila stehenní kost. Bylo půl třetí v noci. Bolestí se počůrala a styděla se za to jako malé dítě. Držela jsem jí v náručí a chlácholila, zatímco Anaj volala pohotovost. Přijela sanitka s lidmi, kteří neměli ani základní znalosti, jak zafixovat zlomeninu. Následovalo bolestné čekání, několik rentgenů, zmatená máma v chladné přesvětlené místnosti příjmu, přikrytá jen prostěradlem, žadonící o vodu, kterou jí nechtěli dát. Alespoň jsem jí vlhčila rty a vzpomínala na základní poučky (tma, teplo, tekutiny), které zřejmě už při úrazech neplatí. Nabízela jsem, že s mámou budu při vyšetřeních, protože ničemu nerozumí. Odmítali. Když se rentgen nepovedl, dali mi olověnou zástěru, abych mámu držela. Nedali jí ani utišující léky. Trpěla, a já, uvědomující si zmatek který v sobě má, dvojnásob. Převezli ji na oddělení intenzivní péče, kam jsem nesměla. Jen přes sklo jsem viděla tělo.
Dva dni po operaci mě konečně uviděla. Byla pod sedativy a spokojená. Chtěla domů. Měla ruce uvázané k posteli a hadičky s tekutinami dovnitř a ven. V noze šroub. Řemeslně dobře odvedená práce. Ruce jsem jí odvázala. Byla zvyklá si stále utírat oči a hladit vlasy. Hmat byl jeden ze smyslů, který jí zůstal. Nebránili mi, ale i když jsem nechala své telefonní číslo, aby mě zavolali, kdykoli se vzbudí, že ji budu hlídat, nezavolali. Další den zase přivázané ruce. Když jsem si stěžovala, že nás téměř nevnímá, vyhrožoval mi zástupce primáře, že jí může ještě zvýšit utišující dávku. Bez mého souhlasu objednali místo v léčebně dlouhodobě nemocných a hlavní sestra řekla, že s ní žádnou rehabilitaci nedělají, protože jde pryč. Vyděsila jsem se a naštvala na systém, kde posouvají člověka z jednoho zařízení do druhého jako na běžícím pásu. Zadřela jsem ho. Donutila jsem zrušit přesun do léčebny a doktor se podíval se zájmem na osobu, která si chce tak starého, nesamostatného, neperspektivního člověka vzít domů. Říkal, že je to za celou dobu jeho praxe asi pátý případ a vypadal, že ho to těší. Nechala jsem si poradit jaké polohovací a další pomůcky si mohu objednat, pleny a plenkové kalhotky a připravily jsme doma prozatímně gauč tak, aby nespadla, než pořídíme potřebné. Doufala jsem, že rodina podle možností pomůže, jen jsem se obávala, abych mámě svou neznalostí neublížila. Když jsem ji odvážela z nemocnice, byla i vrchní laskavá a podstrčila mi náhradní plenku a zbytek výživy, kterou mámě po mé vzpouře dávali. Připustili, že existuje ohleduplnost, laskavost a láska. Cit, který dlouho v bezcitném prostředí museli potlačovat, aby přežili mezi každodenní bolestí a zavedenými pravidly odlidštěné společnosti. Jako by se roztrhla opona a oni si uvědomili, že je ještě jiná cesta. Jsem za ní mámě vděčná.
Anaj dopisovala bakalářskou práci s názvem "Povědomí smrti".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vim taky co to je... vim taky co to je... | 22. dubna 2007 v 2:43 | Reagovat

Taky jsem se starala dva roky o osobu po tezkem urazu, na jip jsem dochazela trikrat denne jako jediná s jednou dalsi osobou,k ostatním pacientum nikdo nechodil...... ja jsem tomu prikladala  nesmirnou duleiztost..nechapala jsem citem ostatni ze tam nechaji lezet sve blizni a ze jim za to nestojí,........ pak jsem  hned od prvni noci uz na patre lezela ve stejnem pokoji na druhem luzku na pokoji pro dva, po celou dobu i kdyz nemeli zrejme dostatek mist respektoval personal mé rozhodnuti a nepribiral dalsiho pacienta na pokoj,.... pouze jsem dojizdela pracovat,  po praci hned zas zpet do nemocnice,...... to trvalo asi ctyri mesíce a pak nas presunuli na jinou kliniku, tam jsem hned sla  koupit rozkladaci malou postel a opet jsem byla permanentne tam, zdravotni stav se zlepsil i kdyz nasledky jsou celozivotni, hodne jsem bojovala za lepsi podminky v nemocnici, kontrolovala pooperacni stav...... mohu konstatovat ze osmdesatpet procent pacientu se ocitlo nejen v nesnazi zdravotni, ale i spolecenske i financní, rozchod u prítelu, rozvod u manzelu krátce nebo hned v nasledujicich  dnech po úraze byl na denním porádku...opravdu se jeste dívám mnohem více na svet kriticky....prátelé a mnohdy i nejblizsí rodina nechají úplne na holickách své nejblizsí a to sakra bolí, urcite nezli je horsí pro pacienty bolest a fyzické utrpení je to psychické strádání nepochybne bolestnejsí a to si myslím nikdo nezaslouzí...budme k sobe vlídní!

2 b. b. | 22. dubna 2007 v 11:27 | Reagovat

jsi užásná, smekám.

všechno je o vztazích mezi lidmi, hlavně blízkými. ti za kterými nedojíždějí tak často, nenašli k sobě vzájemně cestu, nebo mají jiné problémy, nebo jiný žebříček hodnot, nechci soudit, jen ukázat možnosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama