smutek, který plní duši láskou

25. listopadu 2006 v 12:51 | b.
"nesmrtelná kočka," nazvala mour studentka medicíny, když zkoumala zdravotní stav patnáctileté kočky. každý další kočičí rok vypadal stejně. mour pořádala přátelská rasová setkání. i z našich návštěv privilegovala jen některé. časem jsem pochopila, že mour rozumí pokud mluvím nahlas. "ne abys někam zaběhla, večer jedem domů," řekla jsem a ona zůstala na dohled doma. když jsem nic neřekla, musela jsem ji hledat. "to je náhoda", myslela jsem si, ale zkoušela jsem znovu nahlas oznámit plány, a fungovalo to.
roky přibývaly, a zdálo se, že je opravdu nesmrtelná. sbližování bylo přirozeným procesem. postupně jsem rozuměla i já, ale jemné nuance jsem pochopila až nedávno.
při výronu krve do mozku oslepla. týden byl zoufalý, ale za další dva se z bezvládné plyšové kočky stala normální kamarádka, sice ohmatávala okolí svým ocasem, který teď nahrazoval spolu s čichem zrak, ale orientovala se dobře. trefila k misce s jídlem, s vodou, i ven. jen už si nehrála, a dlouho trvalo, než začala příst. začali jsme ji rozmazlovat a ona nám to vracela vysokým spokojeným mroukem, který byl téměř extází. druhý záchvat byl smutným začátkem konce. po týdnu v klidu, kdy jen my ji vyrušovali a snažili se jí dodat vodu a jídlo, se rozloučila pohlazením tlapkou. naučila se naší řeči a gestům a my jejím, nebylo, čemu bychom se učili víc. zůstal smutek, který plní duši láskou, připravený na další chod.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wu Wu | Web | 27. listopadu 2006 v 16:16 | Reagovat

Je to smutný... každý takový loučení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama