vymítač ďábla

21. února 2006 v 11:54 | b.
pohledem snímá myšlenky skryté
v kafkovském zámku bohatství
divoká drsná vichřice sviští
rozvíří stohy marností

začátek února. nejdřív ze všeho jsem uviděla černý kopeček jako krtinec, všude kolem bílo, ale zmrzlá zem. krtinec se mi nezdál, a tak jsem šla blíž. zmrzlá, mrtvá slepice, daleko od lidí a kousek od lesa, neokousaná, jen střeva vyhřezla místo vajíčka. lehce jsem se botou dotkla, abych se přesvědčila, že je celá. byla.
za pár dní jsem vlítla na poslední chvíli do tramvaje. konec byl podezřele volný. stál tam velký chlap a ukrutně smrděl. jela jsem načerno jako obvykle, a proto mě pobavilo sledovat skutečně černého pasažéra. nebyl bezdomovcem, ani opilý, jen celý špinavě černý, trochu jako kominík. se zájmem jsem se dívala a on cítil potřebu se omluvit. "alespoň tu máte volno", řekl, a já si sedla. "nikdo tu práci nechce dělat," pokračoval, "ani Ukrajinci, uklízet po mrtvolách," vysvětloval, "a nějak se domů dostat musím, i vodu vozíme s sebou v tašce," a ukázal na igelitku. stál na konci vozu a snažil se nebýt nápadný, ale nešlo ho přehlédnout a hlavně necítit.
"mám zánět v ruce a dávají na to takovou smradlavou mast, nemohu s tím nic dělat," a ukázal špinavý fáč. "mrtvoly jsou někdy i dva měsíce staré, umíte si představit, v jakém jsou někdy stavu a my musíme ty byty vyklízet," pravil a mě se při té představě udělalo špatně. smrad, který se od něj se šířil, nějaký pasažér rozptýlil otevřením okna. odér, který jsem do té doby nikdy nepoznala, spolu s údajem, jak vznikl, do smrti nezapomenu.
ještě neuběhl týden, když při soumraku na procházce kolem sv. Anny, Na Zábradlí, u Karlova mostu jsem si nevšimla díry v chodníku, a tak pád jsem zastavila až naraženým prstem o zábradlí. zasmála jsem se náhodě a při procházce noční Prahou přes Hrad, kolem Letohrádku královny Anny jsem si už dávala pozor kam šlapu, a proto jsem ho uviděla. kroužek, "asi šmuk", pomyslela jsem si, v té tmě to není k poznání. našel si mě náramek.
symboly?
vyprávěla jsem situace posledních dnů a pohledem do kalendáře jsem uviděla Hvězdu.
zahrála jsem si s kalendářem hru na budoucnost, asociace a myšlenkové konstrukce se valí podle přání, které je otcem myšlenky. myšlenky se zhmotňují, alespoň podle jedné z mých teorií.
"Hvězda", napadlo mi, že brzy ráno je na obloze vidět Venuše a Jupiter, trocha krásy při cestě do práce. letohrádek Hvězdu dal postavit pro krásnou milenku Filipinu Ferdinand.
Láska a Moc.
další týden je kolo - toč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama